Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rád bych se s vámi rozdělil o své zážitky z našeho posledního výjezdu na Ukrajinu. Na začátku bych rád krátce napsal něco o atmosféře a dění v ukrajinské společnosti. Jde o moje subjektivní vjemy a pocity a vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval jen v Zakarpatské oblasti, nemohu svoje pozorování vydávat za přesný popis situace na Ukrajině v září roku 2005. Na Zakarpatsko jsme tentokráte vyjížděli přibližně devět měsíců od takzvané Oranžové revoluce, která vypukla po zfalšování druhého kola prezidentských voleb v listopadu 2004. V tomto roce jsem byl na Ukrajině krátce po inauguraci nového prezidenta Viktora Juščenka v únoru a podruhé v červnu. Před naším výjezdem jsem byl zvědavý, jaká je atmosféra a dění ve společnosti po vyprchání emocí a radosti z politické změny devět měsíců po oranžovém převratu. Přibližně týden před naším odjezdem padla na Ukrajině porevoluční oranžová vláda. Prezident Juščenko rozpustil tuto vládu  pro podezření z korupce a kvůli  kariérismu a nejednotě mezi jejími členy. Pro další vývoj a směrování Ukrajiny budou rozhodující parlamentní volby v březnu roku 2006. Současný parlament blokuje většinu reformních zákonů. Mnozí  poslanci jsou pravděpodobně loutkami mafiánských stuktur a lobují pro své chlebodárce. Vykořenění korupce z myslí a běžného života Ukrajinců bude během na dlouhou trať. Mezi lidmi bylo cítit zklamání z tohoto porevolučního vývoje. Ceny se dvakrát, třikrát zvedly. Na příklad byt 2+1 stojí v Užgorodě okolo 650 000 Kč. 5000 Kč měsíčně je na Zakarpatsku velice dobrá výplata a většina lidí takový příjem nemá. Přesto všechno je cítit demokratizace ze sdělovacích prostředků. Někteří lidé se již nebojí jít si stěžovat na nespravedlivé jednání státních či místních úředníků. Na hranicích jsou vyvěšeny čísla telefonů, na kterých si můžete stěžovat na jednání celníků a pohraniční stráže.

 

Naše první zastávka byla hned za slovenskými hranicemi v Užgorodu. Setkali jsme se s přáteli z organizace Život, kteří slouží Židům v Zakarpatské oblasti. Pět lidí pracuje v této organizaci na plný úvazek a obchází většinou přestárlé lidi, kteří přežili Holocaust a žijí většinou ve velké chudobě ze skromných důchodů. Prožívají při tom různé zázraky a obrácení, ale také pronásledování ze strany některých židovských náboženských představitelů.

Protože byl pátek večer, slavili jsme společně svátek Šabat, a po té se modlili. Bůh se nás dotýkal skrze věrnost a vydanost těchto služebníků. Organizace Život se dostala v poslední době do finanční krize, a proto lidé na plný úvazek nemohou dostávat pravidelné platy, ale žijí z různých darů, které jim většinou nepokryjí jejich měsíční náklady. Jedna sestra nemá dokonce kde bydlet, a tak střídavě přespává u různých křesťanů z jejího sboru.  Posledních jedenáct let prožívám na Ukrajině stále jeden a ten samý problém. Vidím kolem sebe tolik potřeb, ale většinu těchto potřeb nemohu kvůli omezenému počtu finančních prostředků pomoci naplnit.

 

Z Užgorodu jsme vyrazili směr Beregovo. V Beregovu je sbor, kterému se daří zasáhnout lidi různých národností. Na shromáždění můžete vidět společně Maďary, Ukrajince, Rusy a Romy. Při sboru funguje odvykací středisko pro bývalé alkoholiky a narkomany. Tito lidé žijí  několik kilometrů za městem, kde pracují na poli a chovají hospodářská zvířata. Minimální doba strávená na tomto místě je jeden rok. Někteří bývalí „klienti“ zůstávají ještě několik let jako služebníci a postupně si vychovávají svoje nástupce. Pro lidi, kteří úspěšně prošli odvykací kůrou, vytváří jeden podnikatel ze sboru pracovní příležitosti, a tak jim pomáhá zařadit se do běžného každodenního života. Se střediskem dokonce spolupracuje milice, která tam posílá alkoholiky a narkomany, se kterými si neví rady. Při sboru také funguje vývařovna, která zajišťuje oběd třikrát v týdnu pro přibližně  třicet chudých lidí.

 

 

 

Naší poslední zastávkou byl Cholmovec, kde již tradičně sloužíme ve sborech po zemřelém pastoru Michalovi Zeldim, který kromě cholmoveckého sboru založil také romský sbor ve

3 km vzdáleném Černotisovu. Tento kazatel po sobě zanechal ženu Iru a pět dětí. Jeho žena po něm  převzala vedení sboru v Cholmovci, obstarává hospodářství a snaží se být oporou svým dětem. Již delší dobu ji trápí astma a problémy se srdcem. Nejstarší dcera Táňa trpí epilepsií. I další děti mají problémy se srdcem , což je pravděpodobně následek traumatu způsobený smrtí jejich otce. I přes tyto nelehké okolnosti celá rodina i nadále slouží Bohu.

Prožili jsme spolu pěkné chvíle a ke konci našeho pobytu bylo cítit, že prožili nové občerstvení a povzbuzení. V Cholmovci jsme měli dvě shromáždění, na kterých jsme mohli prožívat Boží jednání. Lidé mi při mém kázání viseli na rtech. Přijali jsme několik slov poznání o uzdravení z konkrétních nemocí. Někteří lidé za námi během našeho pobytu přicházeli a svědčili, že byli na základě těchto slov uzdraveni. Přicházela nám také prorocká slova k lidem ve shromáždění. Skrze tato slova bylo několik lidí povzbuzeno ve své víře a k boji s hříchem a problémy ve svých životech. Mnoho lidí ze sboru se v době našeho přebývání v Cholmovci postupně vracelo ze svých sezónních prací z nedalekého Maďarska. Většina lidí ve vesnici je i nadále bez stále práce. Někteří mladí lidé ale již začínají pracovat v nově otevřených továrnách v okresním Vinogradovu. I do zastrčeného Cholmovce přicházejí porevoluční změny. Tamní milicionář, který nám v opilosti vyhrožoval, abychom již více nepřijížděli do Cholmovce, odešel ze strachu z nové vlády předčasně do důchodu.

 

Byli jsme také na dvou shromážděních v romském  táboře. Na prvním shromáždění byl veliký zmatek a stále někdo vyrušoval. Modlil jsem se, aby sestoupila Boží moc. Na začátku mého kázání jsem mohl cítit nadpřirozené Boží zmocnění. Náhle bylo ticho, padla Boží bázeň a lidé pozorně poslouchali mým slovům. Po kázání jsem se modlil a tu se najednou začali projevovat démoni, kteří trápili jednu ženu ve shromáždění. Bůh uzdravoval zraněná lidská srdce, osvobozoval a vyléval svoji lásku. Druhé shromáždění se již zdaleka „tolik nepovedlo“ jako to první. Mé kázání bylo třikrát přerušeno a vedoucí sboru jen stěží udržoval pořádek. Situace v romských táborech v Zakarpatské oblasti je zoufalá. V očích žen je možné vidět zoufalství a beznaděj. Pro člověka žijícího v „bohaté“ České republice je v těchto ghetech k vidění nepředstavitelná bída. Pamatuji si na  ženu v jednom romském táboře na Zakarpatsku, která nás prosila, abychom jí pomohli. Byla nemocná tuberkulozou a úřady jí sebraly její dítě, protože  se o ně nemohla starat. Tamní vedoucí, který koordinoval  v této vesnici humanitární pomoc, nám řekl: nemůžete pro ni nic udělat, je tady více lidí ve stejné situaci, kteří budou křičet, proč ti lidé ze západu nepomohli také nám, a způsobí to rozdělení a rozvrat  v celém táboře. S humanitární pomocí se musí postupovat velice opatrně. Platí tady základní misijní heslo: lidem je třeba dávat udici a učit je lovit ryby. Když jim dáte jen rybu, za chvíli ji snědí a budou mít znovu hlad.

 

Celkově se výjezd povedl.  Prožívali jsme Boží zaopatření a ochranu. Kromě píchnutého kola, které nám v tamním pneuservisu ochotně opravili za pouhých přibližně třicet pět korun, jsme neměli žádný větší problém. Z Cholmovce jsme po jedenácti dnech strávených na Ukrajině vyrazili směr Česko . Na několik hodin jsme se ještě stavěli v Užgorodě a po dvou hodinách čekání na hranicích vjeli na území Slovenska.

 

Obrazek