Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ukrajina - duben 2008

Tímto článkem bych se s vámi rád podělil o své zážitky z našeho dubnového výjezdu na Ukrajinu. Po zkušenostech z našeho posledního výjezdu z rozhraní listopadu a prosince jsem neměl žádnou větší touhu do této země znovu jet a jel jsem více méně z poslušnosti. O to víc jsem byl překvapen z Božího jednání, které jsme na Zakarpatsku v dubnu zažili.

 

 Po bezproblémové cestě a odbavení na slovensko-ukrajinských hranicích jsme se  ve středu 16.5. ocitli před kanceláří křesťanské organizace Život v Užgorodě. Lidé z této organizace slouží Židům v Užgorodě a v Zakarpatské oblasti. Většina těchto Židů jsou staří lidé v důchodovém věku, někteří z nich dokonce přežili Holocaust. Večer jsme byli přítomni shromáždění židovské „obščiny“, a po té se modlili za jednotlivé účastníky. Po skončení shromáždění se oslavovaly narozeniny jedné ženy z „obščiny“. Paní, narozená v roce 1922, na nás začala mluvit plynnou češtinou a říkala nám, že si velice vážila prvního Československého prezidenta Masaryka, a vyprávěla nám o poměrech, které na Podkarpatské Rusi panovaly za první Československé republiky, na které s vděčností vzpomínala. Po příchodu Rudé armády zbili sovětští vojáci jejího tatínka a on na následky bití za pár dní zemřel. Proto nemá, dle jejích slov, na konec války v Zakarpatsku dobré vzpomínky. Ve čtvrtek ráno jsme odjeli do Mukačeva, kde jsme se na pár hodin setkali s našimi známými, kteří nám velice pomohli při problémech s naším rozbitým  autem v prosinci loňského roku. Po té jsme již vyrazili směr Sasovo-Černotisovo-Cholmovec

 

Do Černotisova jsme dorazili okolo 17. hodiny a navštívili pastora Kolju. Zanedlouho jsme pokračovali k paní Iře do Cholmovce. Ještě jsme stihli večerní shromáždění v romském táboře v Černotisově. Tím byl završen náš čtvrteční program a my jsme ulehli k zaslouženému odpočinku. Kolja Repljuk udělal kus práce na svém domě, zakoupeném z peněz českých dárců, a zvelebil také zahradu kolem domu. Na jeho domácím hospodářství můžete vidět slepice, králíky, husy, prasata a kozy. Jirka Šitner z Brandýsa nad Labem mu předal peníze na postavení koupelny a splachovacího záchodu. Tyto peníze jsou darem od křesťanů z Brandýského sboru.

 

V pátek dopoledne jsme navštívili Larisu a předali jí dary od lidí z ČR. Larisa má pět dětí a její manžel je alkoholik. Větší dcery nás prosili o modlitby za tátu, aby se mohl obrátit k Bohu. Ve 14 hodin bylo v Cholmovci shromáždění. Jelikož v době našeho pobytu v celé oblasti řeky Tisy pršelo, lidé nepracovali na svých polích a mohli přijít odpoledne na shromáždění. Navíc bychom se ve tmě těžko po cholmoveckých cestách „přebrodili“ na shromáždění, a zvláště na cestě zpět. Po shromáždění jsme jeli na návštěvu k „naší babušce“ do Sasova. Babuška má jedenáct dětí a z toho jeden postižený syn již zemřel. Říkala nám, že některé její děti ji nenavštíví ani jednou za rok a my přijíždíme dvakrát do roka. Babička mluví jen rusínštinou se sasovským nářečím, a proto mně trvalo několik let, než jsem jí začal  rozumět. V každé rusínské vesnici na Zakarpatí se většinou mluví jiným nářečím. V údolí řeky Tisy mluví celé vesnice jen maďarsky. Například Cholmovec je rusínská vesnice a jen pár kilometrů vzdálená vesnice Júlivci je úplně maďarská. V pátek dopoledne jsme ještě stihli navštívit v Cholmovci jednu rodinu, kde muž je nevěřící. Měli jsme s ním moc dobrý čas. Loni si při práci v sousedním Maďarsku zlomil páteř. Jirka Šitner se za něho v prosinci modlil a on prožil minimálně částečné uzdravení. Když jsme se ho při naší návštěvě ptali, jak se cítí, řekl, že necítí žádnou bolest a je v pořádku. Jirka se za něj znovu modlil a on prožil okamžité viditelné uzdravení ze skoliózy. Večer jsme ještě povídali s paní Irou Zeldi, která již šestý rok vede Cholmovecký sbor po svém zemřelém manželovi. V posledním roce studuje dálkově biblickou školu. Má stále problémy s astmatem. Doma zůstávají nejmladší Samuel a nejstarší Táňa. V době našeho pobytu byl doma na prázdninách Stasja, který studuje v Kolomyji. V poslední době na Ukrajině rapidně rostou ceny potravin, což zasahuje i  rozpočet rodiny Zeldi. Znovu jsem si uvědomil, že podpora této rodiny je během na dlouhou trať. Mohl jsem paní Iře předat prostředky z Nadační fondu KMS, které jí pomohou v materiálním zajištění její rodiny.

 

V sobotu dopoledne jsme navštívili věřící ženu, která nedávno potratila. Snažili jsme se jí alespoň trochu povzbudit a strávili s ní pěkný čas. Druhý den na shromáždění vypadala potěšeně a v dobré náladě. Po té Bůh začal sám svůj program a my jsme mu museli „jít z cesty“. Začal nám posílat nevěřící, se kterými jsme se setkávali, aniž bychom chtěli či pro to něco udělali. Setkal jsem se s člověkem, který řekl, že nemůže najít cestu k Bohu. Asi po hodinovém rozhovoru jsme se za něj modlili. Bylo vidět, že se ho Bůh dotýkal. Na to přišli lidé, kteří se dopustili „těžkých“ hříchů a jen díky všudypřítomné ukrajinské korupci ještě nesedí ve vězení. Mluvil jsem k nim o Božím hněvu nad jejich hříchy a že bez smíření s Bohem skončí v pekle. A také o Boží lásce. I tito tvrďáci zjihli a začali plakat. Jednomu z nich Jirka řekl, že jestli se teď nesmíří s Bohem, čeká ho smrt. Šlo opravdu o „těžké kalibry“ a jeden z nich prožíval, jak ho fyzicky trápí démoni, a proto vyhledal „naši pomoc“. Božím řízením jsem se bez jakéhokoliv svého přičinění dostal do baru a viděl bídu hříšníků. Stáli jsme stranou a Bůh sám jednal. Museli jsme kázat, protože to Bůh připravil, a já si znovu uvědomil radikálnost zvěsti evangelia: buď život, a nebo smrt. U téhle skupiny lidí nic nezmohou krásné řeči, suchá teorie, ale jen Boží moc a dotyk samotného Boha. Nevím, co s nimi bude dál. Naším úkolem bylo je varovat před Božím hněvem a kázat jim evangelium.

 

V neděli dopoledne bylo shromáždění v Cholmovci, kde jsme mluvili o tom, jak je nemožné žít s Bohem a sloužit mu z vlastních sil. Po té jsme byli na obědě u jednoho farmáře, odvezli „naší babušku“ domů a šli se modlit za asi čtrnáctiletého chlapce, který má cystu na mozku. Rodiče se o nás dozvěděli od jedné místní „drbny“ a dva dny na nás čekali. Mluvili jsme s nimi jednoduše o Bohu, Jirka řekl, jak uvěřil, a začali jsme se za chlapce modlit. Pocítil Boží moc a teplo v hlavě. Jirka uviděl přesný snímek, kde a jak veliká tato cysta je. Po modlitbách nám ukázali poslední rentgenové snímky a Jirka s údivem zjistil, že ve svém vidění viděl stejný rentgenový snímek a jak se cysta zmenšila. Chlapec pociťoval ještě nějakou dobu teplo v hlavě. Nemohu říci, co se přesně s chlapcem stalo a jestli došlo k uzdravení. Poslali jsme jej na další rentgenové vyšetření a řekli, že se za chlapce budeme i nadále modlit. Po té jsme se modlili za otce, který se nemohl bez bolesti zad pořádně ohnout. Před našima očima se páteř srovnala a on se mohl ohnout bez jakýchkoliv problémů. Když to viděla jeho žena, rozplakala se a prosila nás, jestli jí můžeme dát „naší“ Bibli. Pro tuto návštěvu jsme znovu nic neudělali a jen přihlíželi tomu, co dělal Bůh. Potom jsme přišli na mládežnické shromáždění, kde bylo několik nevěřících a zbytek z věřících rodin. Mluvil jsem s nimi o usvědčení z hříchu, protože  mnozí  toto usvědčení ještě neprožili. Po té jsme vyšli před modlitebnu, aby se nestyděli, a skoro všichni si přišli pro modlitbu za nejrůznější problémy a někteří aby mohli poznat Boha. Pár jich fyzicky pocítilo Boží přítomnost. Znovu jsme nic neudělali pro to, abychom mohli kázat evangelium nevěřícím, ale Bůh to tak sám chtěl. Večer jsme byli ještě na shromáždění v rómském táboře v Černotisovu. Po mých otázkách, zda jsou usvědčeni z hříchů a hlavně z hříchu nevěry – nezávislosti na Bohu, jsem zjistil, že mnozí toto usvědčení dosud neprožili. I tady jsme začali vysvětlovat podstatu evangelia. Na tomto shromáždění se již nic zvláštního nestalo.

 

V pondělí jsem vyřídil potřebné papírování, které souvisí s vyplácením finančních podpor z Nadačního fondu, a setkali jsme se s regionálním pastorem, se kterým jsme mluvili o naší službě v jejich sborech. Po té jsem ještě navštívil výše zmíněnou „drbnu“, která dosti nepěkně mluvila o jedné křesťanské rodině. Poprosila mě o modlitby za uzdravení páteře, pravděpodobně oboustranná skolióza. Před našima očima se páteř narovnala a já pocítil horko v mých rukou. Byl jsem znovu překvapen z Boží moci.

Po té jsme již vyjeli zpět do Užgorodu , kde jsme se asi na hodinu zastavili v organizaci Život, o které jsem psal na začátku tohoto článku. Jedna žena nám přinesla holčičku, jejíž noha byla o několik centimetrů kratší. Při modlitbách před našima očima dorostla. Potom nás její maminka prosila za modlitbu o uzdravení dělohy. Také ona cítila teplo v nemocném místě. Jestli došlo k plnému uzdravení, musí potvrdit lékařské vyšetření. Ještě několik dalších lidí prožilo viditelné uzdravení páteře. Modlili jsme se také za problémy s kostmi a ženské problémy. Lidé znovu prožívali fyzicky Boží jednání na nemocných místech. I tato případná uzdravení musí potvrdit lékařské vyšetření. Po rozloučení s našimi přáteli z Užgorodu jsme se vydali na cestu do Čech a v úterý 22.4. odpoledne  v pořádku dorazili domů.

 

Ještě jednou bych chtěl jasně vyhlásit, že jsme neměli s projevy Boží moci a s kázáním evangelia nevěřícím nic společného a všechna sláva patří Bohu. Všechno nadpřirozené Boží jednání popsané v tomto článku bylo plně v režii svrchovaného Boha. Já sám jsem byl viditelným Božím jednáním překvapen, a po pravdě řečeno jsem ho neočekával. Bůh uzdravoval, jak sám chtěl a  posílal nám nevěřící do cesty. Prožívali jsme Boží vedení a jen dělali to, co pro nás On připravil. Všechno se to dálo spontánně a bylo to jaksi mimo jakékoliv naše snažení.

 

Nakonec tohoto dopisu bych chtěl poděkovat vám všem, kteří jste se za nás v době výjezdu modlili a  nebo finančně podpořili služebníky a potřebné v Cholmovci a okolí.

Do Cholmovce, Černotisova a Sasova, dá-li Bůh, znovu pojedeme na podzim tohoto roku. Kdybyste případně chtěli podpořit rodinu po zemřelém pastorovi Michalu Zeldi či další potřebné v Cholmovci a okolí, můžete poslat váš finanční příspěvek:

 

 

na Nadační fond Křesťanské Misijní Společnosti, ČSOB a.s. Praha 1, číslo účtu: 577409193/0300,

variabilní symbol: 350 – pomoc v Cholmovci a nebo

variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci,

nebo mě osobně kontaktovat:

telefon – kancelář: +420 371 120 578

mobil: +420 775 148 383

Skype: pavel.faul

e-mailová adresa: ks.doma@atlas.cz

http://www.ksdoma.estranky.cz/

 

Zprávu z našeho posledního výjezdu a  další zprávy z našich starších výjezdů můžete najít na našich sborových strankách: http://www.ksdoma.estranky.cz/, v sekci pomoc na Ukrajině, a nebo na stránkách Nadačního fondu KMS: http://misie.sweb.cz, v sekci

Pavel Faul – Ukrajina.


 

Pavel Faul – svobodný evangelikální Křesťanský sbor Domažlice

 

 

 

Myši nám běhaly za hlavou

Tento měsíc ( prosinec 2007 ) je to přesně 13 let, co jsem poprvé přijel na Ukrajinu. Chtěl bych proto na začátku tohoto článku poděkovat Bohu za to privilegium, že mu mohu být na Ukrajině k dispozici, a také za Jeho ochranu a věrnost ve všech těžkých situacích.

Za těch posledních 13 let jsme na našich výjezdech prožili mnoho radostí, vítězství, ale také mnoho těžkostí, proher a zklamání. Toto všechno ale k misijní práci patří. Ukrajina z prosince roku 2007 se hodně liší od Ukrajiny z prosince roku 1994. Jedna věc ale zůstala stejná: lidé zoufale potřebují poznat Boha a být zachráněni ze svých hříchů. Navíc je dle mého názoru situace ukrajinské církve z konce roku 2007 podobná situaci církve v Česku: Většina našich i ukrajinských sborů je ve stagnaci, duchovním spánku a úpadku. Proto zoufale potřebujeme Boží zásah a probuzení.

Našemu poslednímu výjezdu, který se měl původně konat na začátku října,předcházely zdravotní těžkosti v naší rodině. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že již na Ukrajinu v tomto roce nepojedu. Někdy v září jsem šel po domažlickém náměstí a měl jsem dojem, že slyším Boží hlas, jak mi říká: Tvoje nohy v tomto roce stanou v Cholmovci. Potom se ale zdravotní situace v naší rodině znovu zhoršila a já začal pochybovat, jestli jsem opravdu slyšel Boží hlas. Řekl jsem Pánu, že jestli chce, abych jel, musí mi to dát jasně vědět. Asi 14 dní před naším odjezdem jsme s mou ženou nezávisle na sobě prožili, že mám jet. A nelituji, že jsem Pána Boha poslechl. Ve zbytku tohoto článku bych se s vámi rád rozdělil o moje zážitky z našeho posledního výjezdu.

Z Domažlic jsme vyjeli ve 2 hodiny odpoledne ve středu 28. listopadu. Po všech možných termínových zvratech vyvolaných nemocí v naší rodině jsme nakonec vyrazili tři: Jirka, Martin a moje maličkost. Cesta probíhala bez jakýchkoliv vážnějších problémů, jen v Popradu jsme si u jednoho supermarketu vzali kus papíru z krabice a dali ho na náš chladič, abychom se více ohřáli. Při průjezdu pod Tatrami byla totiž venku docela zima. Ráno ve čtvrtek 29.11. jsme se ocitli na slovensko – ukrajinské hranici. Po průjezdu slovenskou celnicí jsme dorazili k první ukrajinské závoře. Jelikož v „budce“ u závory nikdo nebyl, jeli jsme odvážně dál a stoupli jsme si do krátké fronty před ukrajinskou pasovou kontrolu. Když jsem pozoroval, jak pasováci odbavovali auta přede mnou, uvědomil jsem si, že nemáme identifikační kartičku, kam se píše adresa osoby, ke které jedete, a cíl vaší návštěvy. Tato kartička je Ukrajinci nazývaná „talončik“. Říkal jsem si: Asi dostaneme vynadáno. Když se mě pracovnice pasové kontroly ptala, proč nemám talončik, řekl jsem jí, že u závory nikdo nebyl. Byli jsme posláni zpět k závoře. Po dotazu pracovníka v „budce“, proč jsem si od něho nevyzvedl talončik, jsem po pravdě řekl, že tam nikdo nebyl a já si naivně myslel, že je tato povinnost je již zrušena. Dostal jsem vynadáno a příkaz vrátit se i s autem, a tak jsem šel znovu na pasovou kontrolu, ale příkaz návratu i s autem nebyl touto vyšší úřední instancí potvrzen. Potom následovalo několik horkých telefonních hovorů mezi pracovnicí pasové kontroly a mužem v „budce“. Nakonec odstavili naše auto stranou. Úředník z „budky“ mně začal tykat a ještě více nadávat, a tak jsem mu řekl, že jsem kazatel, a prostě jsem se nedal. On mi na to řekl: Mně je úplně jedno, co jsi. Vytouženou kartičku nám zhrzelý úředník nakonec nedal. Hodná paní pasovačka se nad námi smilovala a došla pro talončik sama. Po té následovala celní kontrola. Po mé odpovědi na dotaz, kdo jsme a co budeme na Ukrajině dělat, následovala otázka: a co budete kázat? A já odpověděl krátce: Evangelium. Potom následovala ironická věta: Tak jděte kázat, a my jsme radostně nasedli do auta a vyjeli směrem k poslední závoře. Tam nám řekli, že nám schází razítko pasové kontroly na dalším talončiku, a proto jsem se vydal pěšky pro razítko rusky zvané „pečaťka“. Byl jsem opět důrazně vrácen, že musím jet nazpět i s autem. A tak jsem otočil auto a skryl se mezi kamióny, abych neměl problémy s dalšími pracovníky na ukrajinské celnici. Došel jsem pěšky zbytek cesty k celní službě. Můj starý známý celník se se mnou nebavil a jen mi ukázal na muže v další kanceláři, který mi dal vytoužené razítko. Po té jsme již přejeli hranice bez dalších problémů. Ke konci naší hraniční anabáze mně již docházela trpělivost a hromadil se hněv. Můj spolubojovník Jirka se modlil: Pane, my jim odpouštíme. To mě zastavilo a po průjezdu hranicí jsem činil pokání z mojí pýchy. Když zmáčkneš křesťana, tak poznáš, co v něm ještě je.

Okolo půl desáté dopoledne jsme přijeli domů ke Koljovi Repljukovi, který má na starosti romský sbor v Černotisovu. Nastěhovali jsme k němu Jirku a asi po hodince rozhovoru pokračovali do Cholmovce k paní Iře Zeldi. Po rozhovoru a dobrém obědě jsme si asi na hodinku a půl „dáchli“. Ira se má dobře, doma s ní zůstaly jen dvě děti: nejmladší Samuel a nejstarší Táňa. Michal a Irka mají již svoje rodiny a Stasja studuje ve 300 kilometrů vzdálené Kolomyi. Domů jezdí přibližně jednou za šest neděl. Paní Ira byla velice vděčná za peníze, které jsme jí předali. Bez peněz z Česka by tato rodina živořila a děti by nemohly studovat na vysokých školách.

Večer jsme jeli na shromáždění do romského tábora. Na shromáždění, které probíhalo v malém domečku, jsme uprostřed špíny a chudoby znovu prožívali Boží přítomnost a také Boží lásku k těmto lidem. K tamním lidem se musí mluvit velice jednoduše. Většina z nich neumí číst a psát a zbytek jen částečně. Musel jsem zahodit všechno svoje „kazatelské umění“, které uprostřed těchto Romů prostě nefunguje. Na druhém shromáždění v táboře v neděli večer jsem prožil, že je to výsada přinášet evangelium těmto zapomenutým a nevzdělaným lidem. Vzpomněl jsem si na Moravské bratry a na vylití Ducha svatého v Ochranově v roce 1727. Moravští bratři chodili k podobně zapomenutým lidem. Stejně jako oni jsem se jednoduchým jazykem snažil přinášet poselství o Božím Beránkovi, který trpěl na kříži za ně a jehož krev je obmývá od jejich hříchů. Také jsem prožil, že obrácení člověka je opravdový zázrak, opravdové duchovní vzkříšení. Bez Boží moci je těžké kázat lidem, jak vzdělaným, tak i nevzdělaným. Vzdělaný i nevzdělaný, chudý i bohatý je ve své přirozenosti ve vzpouře vůči Bohu. Bůh se musí člověka dotknout, aby porozuměl a přijal evangelium. Je opravdu těžké popsat, co jsme prožívali na hliněné podlaze uprostřed zápachu, bídy a špíny, ale po tomto zážitku mám novou touhu modlit se za nové vylití Ducha svatého – nové Letnice. V romském táboře jsme také rozdávali potraviny, které jsme koupili za peníze vybrané ve sboru KS Brandýs nad Labem. Každý člen sboru dostal pytel brambor, pytel zelí, 10 kg mouky, 4 kg těstovin a 2 kg cukru. Rozdané potraviny pomohou alespoň trochu přežít těmto chudým lidem zimu. Rozdávání potravin probíhalo pokojně bez jakýchkoliv sporů a hádek, což je na romský tábor opravdu pozoruhodná věc.

Na prvním shromáždění v Cholmovci v pátek večer vyprávěl Jirka o své návštěvě Izraele a promítal fotografie. Modlili jsme se také za potřebné lidi a padlo několik prorockých slov. V neděli dopoledne jsem měl kázání na téma: Konflikt zájmů, kde jsem mluvil z proroka Agea o konfliktu mezi našimi a Božími zájmy. Odpoledne jsem mluvil na cholmovecké mládeži na téma: Jak plavat proti proudu. Zmínil jsem se o konfliktu křesťanských hodnot s hodnotami současné společnosti a snažil se mladé lidi povzbudit k horlivému a radikálnímu životu s Bohem. Cholmovecká mládež je v současnosti v úpadku a zůstalo jen „pár věrných“. Velkým problémem, a to zvláště pro dívky, je hledání životního partnera. Dívka přes dvacet let je v Cholmovci již „stará“, a proto několik děvčat odešlo ze sboru a vzalo si nevěřící muže. Jiné sice do sboru dochází, ale jejich aktivita postupně slábne.

Kromě shromáždění jsme navštěvovali cholmovecké křesťany v jejich domácnostech, povídali si a modlili za jejich potřeby. Navštívili jsme také Larisu, která má pět dětí a manžela alkoholika, který se o rodinu moc nestará. V době naší návštěvy u ní byla její maminka, která nám říkala, že situace s Larisy manželem není tak zlá, protože když přijde v pohrouženém stavu domů, nikoho nebije, ale jde hned spát. Na této větě jsme si uvědomili, jak těžké je postavení žen v zakarpatských vesnicích, když považují za „štěstí“, že je manžel alkoholik nebije. Byli jsme také na návštěvě u „naší babušky“v Sasovu. Stále si věrně čte Bibli a modlí se. Když byla malá, přišla na podzim roku 1944 na tehdejší Podkarpatskou Rus sovětská armáda. Rusové jim sebrali všechno jídlo a ona zakusila hlad. „Babuška“ nám dále vyprávěla, jak se snaží předzásobit se potravinami na zimu, protože má díky zážitkům z dětství stále strach z hladu.

Hned první noc nás v Cholmovci obtěžovaly myši, které běhaly všude kolem nás. Jedna z nich se dokonce „vloupala“ do igelitky, kde jsem měl chleba z cesty. Můj spolubydlící Martin si zpočátku myslel, že tyto divné zvuky dělám já, ale když po mém probuzení škrábání nepřestávalo, vrhl se na igelitku a vychodil ji i s myší oknem ven na dvůr. Žel, myši ani potom nedaly pokoj a jejich přebíhání za našimi hlavami nás obtěžovalo nejen po zbytek první noci, ale po celou dobu našeho pobytu. Druhou noc jsme krátce po zalehnutí dostali oba zimnici, která byla následována několikadenním průjmem, a proto jsme svorně chodili, či lépe řečeno se vlekli na suchý záchod na dvoře. Veškerá romantika života v zapadlých ukrajinských vesnicích mně v této noční době padla. Průjem je vzhledem k neustálým návštěvám, častým shromážděním, suchým záchodům, tučné stravě a jiné hygieně, než na kterou jsme doma zvyklí, v Cholmovci a Černotisovu věc dosti nepříjemná. Při těchto nepříjemných zážitcích jsem vyznával verš z listu Galatským 2:20: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Zajímavé bylo, že ačkoli nám po nocích bylo zle, ráno jsme mohli vždy vstát a plnit všechny naše úkoly. Připadal jsem si, jako bych žil ne ze své, ale z Boží síly.

V pondělí večer 3. prosince začalo závěrečné dějství našeho výjezdu. V 19 hodin jsme vyrazili na zpáteční cestu. Okolo 22. hodiny jsme chtěli být na ukrajinsko-slovenských hranicích. Silně pršelo. Asi 41 km za Cholmovcem nám najednou přestalo jet auto. Dotlačili jsme je k nedaleké benzíně, na Ukrajině zvané „zaorávka“. Přivítal nás ukrajinský kamioňák, který nám řekl, abychom se nebáli, že banditi již na cestách nejsou. Já jsem k tomu z legrace dodal, že teď jsou v podnikání a politice, načež mi přikývl a všichni jsme se zasmáli. Naše opravářské schopnosti nestačily ani na to, abychom zjistili příčinu poruchy. Na benzíně jsem se snažil tamní obsluze vyložit naši nepříjemnou situaci. Žel, nikdo se mě nevšímal a všichni dělali, jako bychom tam nebyli. Po chvíli mi jeden muž, který tankoval benzín do svého auta, nabídl pomoc. Slíbil, že zajede pro opraváře do nejbližší vesnice a za chvíli přijede. Čekali jsme hodinu a po muži jako by se slehla zem. A tak jsme se střídavě modlili, byli zoufalí, mudrovali a zase se modlili. Do toho pršelo a byla nám zima. Byli jsme přibližně 30 km před Mukačevem, sto tisícovým městem, kde mám několik známých, jejichž čísla jsem měl ve svém mobilu. Vzhledem k pozdním hodinám měli již většinou vypnuté telefony. Dovolal jsem se Tamaře, která byla před deseti lety na práci u nás v Domažlicích a chodila k nám do sboru. Ta zkontaktovala pastora svého sboru, který pro nás nakonec přijel se sborovou dodávkou. Jirka s Martinem přesedli do dodávky a já zůstal za volantem našeho Favorita. Jirkovi omylem přivřeli dva prsty do dveří, a proto zajel bolestí do auta. Po chvíli se naštěstí ukázalo, že to není nic vážného, a on s nimi mohl začít normálně hýbat. V noci jsme dorazili, lépe řečeno byli dotáhnuti do Mukačeva. Auto jsme odstavili na dvoře u sborové budovy a nás odvezli k Tamaře domů. V Mukačevě jsem zažil věc dle mých zkušeností za posledních třináct let nevídanou: Když naši hostitelé uviděli moje nepřestávající střevní potíže, nabídli mi jako „lék“ ořechovici, kterou jsem do sebe po chvíli „kopl“. Evangelikální křesťané na Ukrajině vzhledem k tamním problémům s alkoholem jsou zásadně abstinenti. Hned po užití mého „léku“ jsme jeli do sboru k setkání s tamním pastorem. Velice rychle jsem si běžel vyčistit zuby, aby ze mě, „ velikého misionáře na Zakarpatsku“, nebyla cítit ořechovice. Musím přiznat, že „léčivo“ v podobě ořechovice opravdu zabralo a moje trávení se začalo dávat pomalu do pořádku.

V úterý ráno 4. prosince jsme s pomocí tamního pastora Ivana naše auto dotlačili do autoservisu, který byl nedaleko sborové budovy. Mechanik zjistil, že, jak řekl, „umřelo“ palivové čerpadlo. A nastal problém shánění palivového čerpadla. Situace se mnohokrát změnila. Uvažoval jsem o prodání auta na Ukrajině, poslání čerpadla z Čech, dotáhnutí na východní Slovensko a ještě o několika dalších variantách. Večer vypadala situace beznadějně a mého „krásného Favorita“ nechtěl dokonce nikdo koupit, protože prý na něj na Ukrajině nejsou náhradní díly. Mechanik říkal, že nám to nemůže opravit, že s námi jen ztrácí čas a mohl by udělat za tu dobu, co se s naším Favoritem spravuje, pět jiných aut a vydělat více peněz. Pastor Ivan se však nedal a začal říkat: Ty jim to musíš udělat, oni tady slouží Bohu a musí s tím autem odjet domů. Znovu jsme se střídavě modlili, chválili, byli zoufalí a mudrovali. Manžel naší hostitelky nám připomenul, že bychom se měli modlit a spoléhat v dané situaci na Boha. A tak jsme se modlili jako málokdy před tím. Přibližně v 19. hodin mě zavolal pastor Ivan a řekl: Máte to spravené, mechanik tam dal čerpadlo ze Žigula. Večer okolo 21. hodiny jsme vyrazili směrem k domovu. Cesta probíhala bez jakýchkoliv potíží. Do Domažlic jsme přijeli ve středu 5.12. okolo 15. hodiny.

Nakonec tohoto dopisu bych chtěl poděkovat vám všem, kteří jste se za nás v době výjezdu modlili a nebo finančně podpořili služebníky a potřebné v Cholmovci a okolí.

Do Cholmovce, Černotisova a Sasova, dá-li Bůh, znovu pojedeme v dubnu či začátkem května příštího roku. Kdybyste případně chtěli podpořit rodinu po zemřelém pastorovi Michalu Zeldim či další potřebné v Cholmovci a okolí, můžete poslat váš finanční příspěvek:

na Nadační fond Křesťanské Misijní Společnosti, ČSOB a.s. Praha 1, číslo účtu: 577409193/0300,

variabilní symbol: 350 – pomoc v Cholmovci a nebo

variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci,

nebo mě osobně kontaktovat:

telefon – kancelář: +420 371 120 578

mobil: +420 775 148 383

Skype: pavel.faul

e-mailová adresa: ks.doma@atlas.cz

Pavel Faul – svobodný evangelikální Křesťanský sbor Domažlice

Obrazek